Inscenace na repertoáru

Navigace

Sevilský svůdce aneb kamenný škleb | Dvojí pravda o Vilémovi z Rožmberka |
Racek | Tři zlaté vlasy děda vševěda | PŘÍPAD KLAUNOVA OMŠELÉHO KABÁTU | ZÁPISNÍK ROZMARNÉHO PAŘÍŽANA


Tirso de Molina - SEVILSKÝ SVŮDCE ANEB KAMENNÝ ŠKLEB



Zanechte naděje, kdo vstupujete aneb dřív než skončí komedie.

Spolupráce souborů:
Studio Šteier 1915, Divadelní klub Českokrumlovská scéna, PIKI Volyně, D111 České Budějovice, Černí šviháci Kostelec na Orlicí a Městský dům kultury Sokolov
Překlad:Vladimír Mikeš / Úprava: René Vápeník, Miloslav Klíma, Radvan Pácl / Režie: René Vápeník / Scéna: Martin Routa /Kostýmy: Martin Sršeň / Hrají: Milan Perger st., Jana Procházková, Lucie Tousecká, Annabelle Fárová, Vendula Koželuhová, Dalibor Návara, Roman Mařík, Jan Vozábal, Jaroslav Kubeš, Vladimír Voldřich, Jiří Pokorný, Jiří Zikmund, Jaroslav Jílek, Václav Slanař, Olga Zikmundová, Milan Bauer.

Setkání herců z různých neprofesionálních souborů skoro z celých Čech Vás zavede do prostředí, kde dochází k mnohým nedorozuměním, které vedou až k souboji na život a smrt. Komedie, kde viník je zaslouženě potrestán a hrdinovi je postaven pomník pro věčné varování.

Tirso de Molina (1584 / 1648)
komedii Sevillský svůdce aneb kamenný host (El burlador de Sevilla y convidado de piedra) napsal v roce 1630. Je to komedie, kde poprvé v celé dramatické hloubce je zobrazena postava Juana. Autor patří do „zlatého věku španělské literatury“ (Miguel Cervantes y Saavedra, Lope de Vega a Calderon de la Barca). Tirso de Molina napsal přes 300 her, dochováno 90 (náboženských, historických a zápletkových). Vystudoval teologii, vstoupil do řádu milosrdných bratří, misijní činnost na karibském ostrově Santo Domino. Neshody s církevní vrchností, pro jeho světskou tvorbu (psaní komedií). Jeho tvorba vychází z Lope de Vegy, ale jeho postupy Tirso de Molina uplatňuje způsobem ryze individuálním.

TECHNICKÉ PODMÍNKY: šatny pro 18 osob
minimální rozměry jeviště 6 x 6 metrů
základní divadelní osvětlení:
zvuk – ozvučení, CD přehrávač
délka inscenace: 120 minut včetně přestávky

František Zborník: Dvojí pravda o Vilémovi z Rožmberka


scénář a režie: František Zborník, asistent režie: Jaroslav Kubeš, výtvarné řešení včetně realizace: Jakub Baran, hudba k songu Dívky: Jan Vozábal.
Hrají a zpívají: Jakub Baran, Jaroslav Šakal Jílek, Vendula Koželuhová, Roman Mařík, Dalibor Návara, Jarmila Maříková, Dráža Škrabánková, Jan Opekar, Jiří Pokorný, Jana Procházková, Lenka Šlajferčíková, Miroslav Fuchs, Jan Hála, Dagmar Sirová

SLOVO Františka ZBORNÍKA
Tlupa komediantů z doby ne příliš konkrétní předvádí svou produkci, jejímž cílem je pobavit publikum za každou cenu. Nejspolehlivější zábavou je, jak dobře víme, pomluva slavných. Tlupa se tedy v kramářské písni posmívá Rožmberkům a jejich kronikáři Březinovi. Vysměje se například narození Viléma, smyslu jeho cesty do Itálie, jeho tažení proti Turkovi, marnosti snažení posledních Rožmberků o potomka. Vysmívá se tak nejapně, až to jistá osoba nemůže dál poslouchat a z hlubin věčnosti dostaví se věci napravovat. To dá rozum, že pointu prozradit nemůžu. I když půjde jako vždycky o komedii, o nahlížení historických skutečností s úsměvem a s velkou dávkou dramatické licence a nadsázky, chtěli bychom , také jako vždy, přinést spolu s pobavením i drobné závažnější poselství. Tohle balancování na hrotu břitvy mezi šprýmem a sdělením tématu je vždycky v divadle na ulici riskantní. Když zatlačíme na téma, diváci třeba odejdou, kopat se do zadku jen a jen pro srandu, aby vydrželi, to bychom šli s laťkou hodně nízko… to nechceme.

Scénář byl napsán a inscenace měla premiéru 16.6.2006 na 20. ročníku Slavností pětilisté růže.

TECHNICKÉ PODMÍNKY: šatna
minimální rozměry jeviště 6 x 6 metrů
světla pouze ve večerních hodinách - základní

A.P.Čechov – RACEK


překlad: Leoš Suchařípa; režie: René Vápeník; scéna a kostýmy: Petr Kolínský
hudba: Otakar Votýpka; světla a zvuk: Štěpán Kryski
IRINA AKRADINOVÁ, TREPLEVOVÁ, herečka - Jaroslava Chánová j.h. / Jaroslava Dominová KONSTATIN TREPLEV, její syn - Roman Mařík PETR SORIN, její bratr - Vladimír Voldřich j.h. NINA ZAREČNÁ, dcera bohatého statkáře - Jarmila Maříková / Lucie Tousecká j.h. ILJA ŠAMRAJEV, Sorinův správce - Jiří Pokorný PAVLÍNA, jeho žena - Jana Procházková j.h. MÁŠA, jeho dcera - Vendula Koželuhová BORIS TRIGORIN, spisovatel - Jan Vozábal JEVGENIJ DORN, lékař - Petr Kronika SEMJON MEDVĚDĚNKO, učitel - Dalibor Návara JAKOV - Jaroslav Jílek

PREMIÉRA: 17.4. 2005, Činoherní klub Praha 20.4. 2005, Městské divadlo Český Krumlov

S touto inscenací se Českokrumlovská scéna zúčastnila v roce 2005 Jiráskova Hronova. Na národní přehlídce Divadelní Třebíč obdržela inscenace tyto ceny: Vladimír Voldřich - čestné uznání za vytvoření postavy Petra Sorina, Jarmila Maříková a Roman Mařík – čestné uznání za vytvoření postav Niny Zarečné a Konstantina Trepleva. Za přirozené jevištní jednání obdržel pes Petty Procházková-Pokorná čestné uznání. Inscenace obdržela na krajské přehlídce Třešťské divadelní jaro 2005 několik cen: Divadelní klub Českokrumlovská scéna za inscenaci, René Vápeník za režii textu A.P.Čechova - Racek, a všichni účinkující v inscenaci za herecké výkony.

Z RECENZÍ: Vladimír Zajíc
V úpravě a režii René Vápeníka se krumlovským Racek mimořádně povedl. U této inscenace jsem však nucen být přes všechnu objektivitu osobní, neboť jinak mi nelze. Musím vyznat, že jsem poprvé na jeviště zažil Medvěděnka, který nebyl ufňukaný učitelský trotl, ale chlap který ví co chce, a když to nevyjde, tak to jako chlap dokáže unést - paráda! Zažil jsem Trepleva, který nebyl ani fracek, ani slaboch, ani zneuznaný avantgardista, kterého svět nechápe, a on se kvůli tomu, a též úspěšné mamince, zastřelí. Ach ne, tenhle Treplev je jiný. Pomalu roste, pomalu se dostává k sobě, k poznání svého vztahu k Nině, k zjištění svých představ o sobě a skutečné realitě bytí, které dosáhl, a sotvaže se tak stane, sotvaže se osvobodí, zjistí, že takový rozpor, mezi představou o sobě ve světě a skutečností světa, neunese. Bytostně nesouhlasím s jeho činem, ale díky Romanu Maříkovi racionálně i emotivně jeho činu rozumím a chápu ho. Poprvé v životě (jak při četbě textu, tak při mnoha shlédnutých inscenací) Treplevovi odpouštím, a nepo-hrdám jím za to, že zmáčkl spoušť. Jeho vymaňovaní se z osudu ne nepodobného jaký má strýček Sorin, vymaňování se z lůna matky Iriny je skvěle metaforicky realizované přes postel. Silně obrazný je i závěr završený rozhovorem s Ninou, při kterém se postel mění v barikádu, a dialog dvou lidí ztracených v prostoru samoty vnější i vnitřní, je uchvacující. Stejnou sílu má i člověčí patos a současně smích nad sebou samým, když si hrdina uspořádá pomník, zažehne ze svého díla oběť zápalnou, a pak teprve natáhne kohoutek coltu pod pruhovanou duchnou - to prostě mrazí. Možná přeháním, ale někde tady, jako by se inscenace dotýkala mýtu, k čemuž náleží i radostný step doktora Dorna, taneček nad tím, že žije, a že ho (nejspíše) smrt Trepleva vyvázala z nede-finovaných, však zřejmých závazků. Takhle bych mohl pokračovat i o dalších situacích a postavách, ať pro způsob hereckého ztvárnění, nebo pro skoro uskutečněnou režijní koncepci vaudevillu, jak si doktor A.P.Č. vždycky přál. Á propos vaudeville! Písní se zde sice nedočkáme, což nevadí, ale některé, ne zcela dotažené momenty ano. Vzhledem k tomu, že v Třešti byla premiéra, že se zde krumlovští poprvé potkali s divákem (sic!), jsou to poznámky sice nutné, ale nejspíše časově limitované, neboť zajisté dojde k vyčištění. Kromě toho platí, že temporytmus některých situací se díky reakcím diváků nutně změní, neboť bylo zřejmé, že pan publikum reaguje i tam, kde to nebylo očekáváno. Nuže, první scéna, od stavění jeviště až po krach nových forem, jiskří a opalizuje a baví a tryská konotacemi zážitků a jasným sdělením. Další situace už tak jiskřivé nejsou, neboť s výrazovými prostředky žánru (režijními i hereckými) se poněkud škudlilo. Pravda, někde jsou zřejmé, ale ještě se naplno neproklubaly ze skořápky. Někde schází, a jinde zase tryskají, ale není seřízen tlak významu a smyslu jednání. Nutně se ale musí vyřešit zvukový plán simultánní situace, ve které Irina hraje s ostatními loto, a Treplev vede dialog s Ninou. Jinak nevyjde konečné řešení, nad kterým, co završení, pak saxofonem duje Máša svůj nenaplněný vztah. Pokud toto režie nevyřeší, bude situace a vyznění Racka sice formálně přesné, ale emocionálně nezasáhne. Poslední zastavení je nad tím, o čem, kromě osudu Trepleva, také Racek je. Zdá se, že o síle žen a slabosti mužů. Možná, že se tento, už delší dobu projevující se sociologický jev, pozvolna začíná promítat, třeba ne zcela ještě vědomě, do obrazné komunikace. Možná je to náhoda, ale podobné téma se objevilo v Donu Juanovi prachatických.

ke stažení: recenze z Jiráskova Hronova 2005

TECHNICKÉ PODMÍNKY: šatny pro 13 osob
minimální rozměry jeviště 6 x 6 metrů
světla - základní + boďák
zvuk - CD, repro z horizontu
další: pes na jevišti, dým, střelba a otevřený oheň na jevišti

Vladimír Volf a Jiří Konečný TŘI ZLATÉ VLASY DĚDA VŠEVĚDA

pohádka na motivy K. J. Erbena s písničkami

Slovo režiséra:
Plaváček: ono to není v zlatých vlasech ani náhodou!
Princezna : proč mi teď srdce buší, buší???
Plaváček: tenkrát můj košík kolíbal se nad vodou, já už to tušil, tušil, tušil!
oba: že vlastně šťastně plavu .......

Úprava, režie: René Vápeník
Texty písní. František Zborník
Hudba: Bohumil Myslík
Kostýmy: Vendula Pohlová
Scéna: kolektiv
Hrají a alternují: Dráža Opekarová, Vendula Pohlová, Jarmila Maříková, Denisa Saiková, Lenka Šlajferčíková, Dagmar Sirová, Jan Opekar, Milan Bauer, Jan Hála, Jiří Pokorný

Délka představení: 65 minut s přestávkou

TECHNICKÉ PODMÍNKY:
šatna pro 8 osob
minimální rozměry jeviště 6 x 6 metrů
základní divadelní osvětlení
zvuk – ozvučení, CD přehrávač (možná vlastní aparatura)

Zdeněk Pošíval: PŘÍPAD KLAUNOVA OMŠELÉHO KABÁTU

Poetická groteska pro jednoho herce, v níž základní metafora i rozměr volného verše vyznívají naprosto civilně, srozumitelně a především výrazně divadelně.

Podtitul hry „nostalgická komedie pro jednoho herce a čtyři hlasy“ však naznačuje, že na scéně uvidíme nejenom postavu herce, staříka a klauna v provedení budějovického JAROSLAVA KUBEŠE, ale uslyšíme i další postavy, ztvárněné známými herci MIRIAM KANTORKOVOU, PAVLEM LANDOVSKÝM, DAVIDEM NOVOTNÝM a DIANOU ŠOLTYSOVOU.

Režie: René Vápeník za umělecké spolupráce autora / světla, zvuk: Jiří Houzim, Roman Mařík

Jean Claudie Carriere: ZÁPISNÍK ROZMARNÉHO PAŘÍŽANA

komedie o sedmi obrazech

překlad Ludmila Kováčová, režie a úprava Zdeněk Pošíval, scénografie Petr Kolínský, dramaturgická konzultace Miloslav Klíma, produkce Roman Mařík, představení řídí Marie Lahodná

Osoby a obsazení:
Zuzana - Vladimíra Pechová
Jean-Jacques - Jaroslav Kubeš
mostenky - Dagmara Sirová, Lenka Šlajferčíková
hlasatelé rozhlasu - Ivana Šimánková, Martin Hlaváček

na inscenaci dále spolupracovali Jiří Houzim, Pavel Hrdina, Roman Kamba, René Vápeník
Ve hře užity úryvky z díla britského přírodovědce profesora Desmonda Morrise
Ve hře zazní úryvky písní Charlese Aznavoura, Gilberta Bécauda a Edith Piaf.
Premiéra 30.1.2009 v Městském divadle Český Krumlov

Autor napsal text v roce 1968 a ukazuje se, že jeho téma rezonuje i nadále, že je velmi dráždivé se k němu vracet novými a novými inscenacemi. Vždyť Carriere sice chápe onen vztah pohlaví jako boj, jako soupeření či v některých momentech jako nesmiřitelný antagonismus, jenže otevírá za ním cosi, co vytváří neuchopitelné a stále proměnné předivo ve vztahu dvou jedinců, co opakovaně potkává každého citlivého člověka a klade mu plno příjemných otázek ale i varujících upozornění. Od povrchních soudů, přes touhy poznávat se až po možnost či nemožnost společné cesty. A malý zápisník může být vhodnou záminkou k zajímavému a nečekanému poznání dvou pozoruhodných lidských individualit. (Z doslovu programu inscenace od prof. Miloslava Klímy)